"Manžel má oteklý kotník z včerejšího volejbalu. Nevypadá, že by to rozchodil. Pracovní smĕnu na zahradĕ máme já a syn Pepan. Musí se sklidit letní hrušky a posekat tráva. Nakládáme traktor a nářadí, zatím docela v klidu. Hrušky už padají a všude je plno vos. Syn se učí jezdit s traktůrkem s rotační sekačkou. Nemám z toho dobrý pocit. Představuju si sekačku zabořenou v drnu a Pepana, jak padá na rotující ostří. Rozkládám žebřík. Jen tak tak dosáhne k nejbližšímu spletenci vĕtví. Trhám a poslouchám zvuk motoru.

Najednou ležím na zemi pod žebříkem. Zjišťuji škody. Hlava dobrý, ruce dobrý, nohy necítím. Tak to je asi velký průšvih.

Ležím a sleduji záchrannou akci. Policie, sanitka, vrtulník. Má kde přistát, půlku zanedbaného sadu jsme loni vykáceli. A letím. Z toho podivného vaku moc nevidím. Navíc si ležím na ruce, což mi vadí. Chci se pohnout, ale nejde to. Přistáváme na střeše nemocnice. Radĕji bych zůstala ve vrtulníku. Vezou mě přímo na operační sál. Mám se prý nadechnout. No tak tedy jo. Co zbejvá.....

Po úrazu jsem se dostala do pozice malého dítěte, které je na ostatních závislé a musí se moc věcí učit znova. Byl to úplně jiný svět. Nezáleželo na tom, v čem jste byli dobří v minulém životě, ale jak zvládnete dnešní přesun do sprchy.

Bylo mi jasné, že se na nohy už nepostavím. Dospĕlému človĕku málokdy doroste i jen periferní nerv, natož mícha. A z té mojí toho kvůli roztříštĕnému obratlu moc nezbylo. Člověk se musí naučit žít s tím, co mu zbylo. Nemusí to být nutně horší život. Jen je jiný. Je to život na kolečkách." 

(Kateřina Antošová, Deník paraplegičky)